Zkázonosná kulička

Zkázonosná kulička

V. Růžička 2010

Dnes se mi stala velice zvláštní věc. Šel jsem v jarní podvečer domů, už se smrákalo a rozsvěcovaly se lampy. Když vtom vidím, jak chudák nějaká stará babička upadla u hřbitova s kytkou. Pomohl jsem ji se zvednout a doprovodil jsem ji na hřbitov. Je to velice nepříjemné tmavé místo nemám to tu rád. Zem tu prosypávají zbytky lidských těl, je tu spousta černých křížů a duchvé dávných zemřelých osob. Stařena se dobelhala k jednomu hrobu a položila na něj svou kytici. Pak odešla. Než jsem otočil hlavou byla pryč.

Že by se stihla tak rychle odbelhat? Najednou můj zrak ustanul na červeně zářícím kamínku, který ležel na zemi. Ještě předchvílí bych přísahal, že tmu ponurého hřbitova nenarušuje ani žádný paprsek z okolních lamp. Velice podivná záležitost. Možná to tu upadlo té stařence, třeba je to obyčejné červené ukazovátko. Sebral jsem tu věc ze země a začal ji zkoumat. Věc velice nepříjemně hřála, bylo to kulatého, tvaru asi jeko kulička na cvrnkání. Rozhodl jsem se že půjdu domů a tam se na to pořádně podívám.

Doma jsem si od táty půjčil lupu a začal jsem to zkoumat po technické stránce. Na čip to nevipadalo, baterka by se dovnitř zajisté nevešla a vypínač to také žádný nemělo. Nejzajmavější bylo, jak to pořád svítilo a hřálo. Přitom jem nenašel žádný zdroj, ze kterého by tyto jevy mohly vycházet. Jedině snad, že by uvnitř byly nějaké rozžhavené červené plyny. Vzal jsem kladivo, ale záhy jsem zjistil, že je kulička nerozbitná. Dosvědčilo se mě to hlavně poté, co jsem na kuličku schodil z druhého patra dřevěnou bednu plnou železa.

Zkusil jsem i jakou má chuť. Po této stránce byla také zajímavá, chutnala jako lžička medu. Radši jsem ji rychle vyplivl, abych předešel pokušení jí sníst. Večer jem si s ní hrál kuličky při večeři a věřte tomu nebo ne, ale najednou mi vyklouzla z ruky a spadla sestře do talíře. Já se po ní rychle natahoval a ona hloupá ji schramstla. A je to v háji, pronesl jsem. Co, reagoval otec. Ale nic, klidně jez, odvětil jsem. To by mě nenapadlo, že zrovna moje sestra bude mým pokusným králíkem. Už se stalo, tak počkáme, co to s ní udělá.

Účinky se přez mé očekávání však dostavily velice brzy. Ještě ten večer jsem si všiml, jak je jí všechno jedno. Když se jí maminka zeptala zda má hotový úkol z matematiky, řekla že ne. A na otázku zda by tedy nebylo fajn si ho udělat řekla, že je jí to jedno. Když si měla umýt hlavu, tak si ji neumyla a říkala: A proč bych si ji jako měla mejt? Když pak přišla domů ze školy, přinesla pětku za úkol a poznámku za to, že přiška do školy o dvě hodiny později. Na všechny otázky odpovídala s úplnou lhostejností a nezájmem. Vypadalo to že ji přestal bavit život. Neviděla žádnou potřebu pít či jíst. Na všechno odpovídala jednoduchými v principu stejnými otázkami. Celé dny vydržela sedět na židli a koukat se na stůl.

Nepomohlo ani pět návštěv urůzných psychologů. Sestra se změnila v nepoznání. Po dlouhých dvou týdnech bědování rodičů a známých, spoustě marných snah se stala konečně věc, která vše opět uvedla do pořádku. Byla přinucena, aby šla na záchod, protože asi snědla něco nejedlého a udělalo se jí hodně špatně. A právě v tomto okamžiku vyplivla tu červeně svítící kuličku.

Já jsem ji rychle odnesl pryč. V tu chvíli byla sestra zase jako normálka. Chovala se jako normální člověk. Dokonce tuto událost otiskli i v novinách. Zajímali se o to i nejpřednější vědci. Nikdo ani moje rodiče však nevěděl jednu důležitou věc, že tento závažný psychycký stav způsobuje jedna malá červená kulička. Po krátkém přemýšlení jsem si uvědomil, že to může být i zbraň. Uvědomil jsem si jak obrovské tajemství tajím. Byl jsem naprosto šokován. Po zádech mi přeběhl mráz a vnitřnosti se mi úplně sevřely.

To je šílené. Každopádně jsem se rozhodl, že si toto tajemství nechám pro sebe, jen pro sebe.

Asi půl roku jsem měl kuličku v šuplíku a nekladl na ni žádný důraz. Pak jsem se ale strašně rozezlil s Alešem, a to na tolik, že jsem mu tu kuličku podstrčil do jídla v jídelně. Stalo se mu úplně to samé, jako mojí sestře, Aleš se změnil v nepoznání.

Noviny opět otiskly šokující zprávu o druhém zjištěném psychyckém stavu, na který není žádný lék. Chudák Aleš. Už teď z toho mám obrovské trauma, nic tak hrozného mi neprovedl, nato, abych mu musel takhle zkazit život.

Aleš je přece jenom hodně fajn kluk a myslím si, že jsem mu nemusel zkazit život. Dnes mám jasný plán. Ráno Alešovi nacpu do pusy kus plesnivýho chlebe, on to pak půjde vyzvracet a vyzvrací i tu kuličku.

Pátou hodinu se mu skutečně pak chtělo zvracet. Přihlásil jsem se, že půjdu radši s ním. Jen co se z něj dostala ven ta kulička, ihned mě bouchnul do hlavy a nacpal mi kuličku do pusy, měl jsem, co jsem zamýšlel pro druhé. Aleš se nějakým záhadným způsobem dozvěděl, že jsem to všechno zavinil já, a tak mi to oplatil. Teď jsem byl svědkem toho, jak se to projevuje. Cítil jsem se jako ve stavu beztíže, celé okolí mi bylo úplně ukradené, zapoměl jsem úplně na všechno.

Nevěděl jsem, kde jsem, neznal jsem lidi kolem sebe, uměl jsem jen nepřítomně odpovídat na otázky krátkými,ani ne vždy smysluplnými výrazy. Vše jsem vnímal úplně jinak, všechno bylo rozmazané a černobílé. Pomalu jsem ani neuměl chdit, neviděl jsem na svoje kroky. Nevnímal jsem hlad, bolest ani žízeň. Ze dnů, ve kterých jsem se nacházel v tomto stavu si nepamatuji vůbec nic, jen prázdnou černotu. Nevím nic o čase, který trvalo, než jsem konečně zkázonosnou kuličku vyplivl. Vím jen, že jsem se po probuzení nacházel v nemocnici, protože jsem prý odmítal cokoli jíst, takže mě museli vyživovat uměle. Kuličku jsem rychle sebral a ukryl ji.

Po nějakém čase, až se vše urovnalo, jsme o tom debatovali s Alešem, který už o tajemství kuličky také něco věděl. Dohodli jsme se, že zkázonosná čarvená kulička bude našim tajemstvím. Kuličku jsme ukryli do železné schránky, kterou jsme za školou zakopali do země. Hlídání jsme svěřili matičce zemi. Tak dosud vlastně nevím, včem spočívá tajemství staré stařenky ze hřbitova a červené zkázonosné kuličky.  

                                                                                                            Made in V.R.