X-krát zmenšen

X-krát zmenšen

V.R. 2010

Je časně ráno. Ach jo, už zase je pondělí a já budu muset jít do školy. Zase taková votrava. Pomalu se probouzím. Moje tělo cítí, že je čas jít z postele do nového dne. Promnu si oči, zívnu si a vzdychnu. Pomalu otvírám oči. Vypadá to, že je ještě tma. Je přímo tma jako v pytli jak se říká. Ale to je divné. Zvednu ruce nad hlavu. Něco divného jsem nahmatal. Au něco na mě spadlo. Je to tady všude kolem mě. Jauuuu něco se na mě valí. Zaslechl jsem obrovskou ránu. Zachvíli jsem slyšel spousty různorodých skřeků. Najednou se to změnilo v pronikavé šustění.

Všechno nademnou se bortilo. To je jako ve zlém snu. Pane bože co se to děje. V mžiku mě zavalila hrouda něčeho hnusného, špinavého. Úplně mi to ucpalo nosní dirky. Přišlo tornádo. To co mě obklopovalo se rozevíralo. Pronikavé světlo si hledalo cestu ke mně. Pak se ozval velký výkřik. Vypadalo to, že spím pod širákem, neboť jsem viděl jen světlo a světlo. Podloží se podemnou lehce prohýbalo. Rychle jsem běžel někam pryč. Rychle jsem se však zastavil, protože jsem pod sebou uviděl strašnou propast. Její dno bylo vzdálené tak, že jsem ani nebyl schopen ho zahlédnout.

Vypadalo to, že se pode mnou rozkládá jakási gigantická planina. Vypadalo to na pustinu. Nebyl tam ani keříček. Ale jak je tohle možný? Přísahal bych, že večer jsem šel spát do postele, kterou máme v ložnici a ne někam do přírody. Povrch pod mýma nohama byl celý bílý. Nebyl však vůbec rovný. Měl velice vlnitý charakter. Trochu se to podobalo velké solné poušti, co se táhne od Salt Lake Citi na západ. Sůl to však nebyla. Nedalo se to ani nabrat do rukou. Rozhodně se nejednalo o písek. Mělo to provazovou strukturu.

Takovou poušť jsem jaktěživ neviděl ani na obrázku. Dlouhé provazy, těsně vedle sebe, propletené ještě jinýmy opačně vedoucími provazy a to v několika vrstvách, to byl obrázek, který jsem teď viděl. Je to možný? Správně jsem vytušil, že od této chvíle mi začínají opravdové problémy. Vydal jsem se na dlouhou cestu napříč tou pouští. Dostal jsem se k nekonečně visoké bílé, prapodivně hřející stěně.. to jak hřeje jsem cítil už zdáli. Úplně k ní jsem však nemohl, protože mě od ní dělilo hluboké propadlo.

Dole v něm byla vidět jen samá černota. Šel jsem kousek podél té jámy a obhlížel jsem, zda do ní nevedou nějaké schody. Nikde v mém okolí však nebyly vidět nejmenší známky civilizace. Chvílema jsem se musel brodit nechutnými hromasdami jakéhosi humusu. Byl všude kolem rozprostřen v malých zrníčkách, ale na některých místech byl nahrnut na velké hromady. O jednu hrudku jsem zakopl a to byl zásadní malér.

Sesul jsem se po provazech a pak jsem už pouze letěl. Vznášel jsem se jako zrnko prachu. Pak jsem jemně dopadl do jakési sítě. Spadl jsem na tlustý pevný provaz. Nejprve jsem ho pevně obejmul, abych si nenatloukl na zemi, ale byla to hovadina. Záhy jsem zjistil, že si mě provaz drží sám. Ba co bylo ještě horší, že jsem se nemohl ani pohnout. To se mi ještě nestalo. A měli přijít ještě horší věci. Kousek ode mě byla šílená chlupatá stvůra. Gigantické chlupaté nohy, obrovská kusadla, no hrůza.

Už mi to došlo. Pavouk. Houpal jsem se v pavučině jako malá bezmocná muška. Když vtom se ozvalo obrovské praštění. Všude to dunělo. Celá ta bílá poušť se odsouvala a pavučina se roztrhla. Pavouk, těšící se na dobrou kořist nedával pozor a přetržená pavučina ho vymrštila na polepené vlákno. Pavouk sebou komíhal ze strany na stranu. Pochvíli na něj spadla ještě další vlákna. Byl v zajetí. Postel se pochvíli zase přisouvala. Mé vlákno se utrhlo a já jsem spadl dolů na zem. Provaz, který na mě zůstal nalepený byl však dlouhý alespoň tři metry. Vážil asi takových deset kilo. Byla to docela makačka to táhnout za sebou. Pak mě čekala další pouť.

Dlouhá nekonečná planina plná hrudek prachu. Musel jsem ji překonat. Pravděpodobně jsem se zrovna nacházel pod skříní. Teprve teď jsem si uvědomil, jak úžasné štěstí jsem měl, že jsem se narodil člověkem. V této malé říši platila jen jedna zásada: zabij druhého jinak zemřeš. Jen díky své strategii jsem pobyt pod skříní přežil. Bylo tam tolik těch hnusných mnohanohých monster a další havěti. Nikde nebyla žádná asfaltová silnice. Bylo to jako bych byl v pravěku. Všude však kromě těch příšer bylo pusto prázdno. Žádný stromeček, žádná rostlinka. Byl to smutný pohled. Podešel jsem pod nějakou vysokou zdí a octnul jsem se v prapodivné bílá džungli.

Nebyl to však přírodní materiál, bylo to umělohmotné. Jakživ jsem tak úžasnou stavbu neviděl. Takových provazů, různě propletených a zauzlených. Bylo tu však také nebezpečno. Nevěděli jste, kdo na vás za rohem vybafne. Žaludek jsem z toho všeho měl až v kalhotech. Dostal jsem z toho všeho velký hlad a žízeň. Kdybych měl alespoň mačetu aby se mi épe šlo, pomyslel jsem si. Zachvíli jsem našel nějaké jezírko. Voda v něm však chutnala kysele a nechutně. Co jsem udělal tak strašného, že mě pánbůh takhle trestá. Neměl jsem si s kým povídat.

Všichni zdejší nekultivovaní tvorové než by si se mnou povídali, tak by mě dřív sežrali. Doplahočil jsem se až pod jakousi divnou stěnu. Opatrně jsem ji podlezl. Najednou jsem si připadal jako v ráji. Všude něco rostlo, nad mou hlavou se skláněly gigantické modré a žluté květy. Všechno tu krásně vonělo. Byl jsem venku. Zapoměl jsem na všechny své předchozí strasti a vyrazil jsem rovnou v před do nového, nepoznaného světa. Vtom jsem však nad sebou uslišel nějakou stíhačku. Hnusná chlupatá koule s vyčnívajícíma nohama se nemotorně vznásšela nad mou hlavou.

Musel jsem uznat, že naše stíhačky mají mnohem lepší desing. To však nebylo všechno. Přímo přede mnou přistáli velké tříprsté nohy. Odněkud zezhora se na mě poulila obrovská kukadla. Těžký ocelový zobák se schýbával rovnou na mě. Klov. Fuj to bylo ale o fous. Rychle jsem se schoval pod ptákovy nohy. Pták začal zlostně dupat až začala dunět celá zem. Pak zamával křídlama a odlétl. Tlaková vlna od jeho křídel mě odhodila pryč, bylo to jako když startuje velká helikoptéra. Doslova jsem umíral strachy. Dostal jsem se do světa plného šílených monster a bestií.

Dobrodružství pod postelí bylo proti tomuhle jen procházkou růžovým sadem. Byl jsem vyčerpaný a unavený. Dříve bych tvrdil, jak je takové slunéčko sedmitečné krásné zvířátko, jenže ty jeho hnusná kusadla mě chtěla sníst. Slunéčko jako hnusný rudý tank nemotorně kráčelo ke mně. Naštěstí jsem se vždy někam schoval. Přišel jsem až k jakési vydupané silnici. Konečně jsem v této říši narazil na první známku civilizace.

Chodili po ní mravenci. Měli hnusné chlupaté nohy a ohromná kusadla. Téměř každý z nich něco nesl. Utíkal jsem podél mravenčí dálnice. Potkával jsem mravence s obrovským nákladem. Někteří nesli dokonce i obrovskou slizkou housenku. Cesta podél dálnice se mi však málem stala osudnou. Příliš jsem asi spoléhal na mírumilovnost jejich civilizace. Mravenci mě definovali jako kořist a šli po mě.

Neměl jsem šanci. Obklíčili mě čtyři mravenci a takticky se přibližovali stále blíž. Jeden z nich už po mě chňápnul kusadlem, ale co to? Začal jsem se zvětšovat. Hurá. Už jsem byl zase velký jako člověk. Mravence jsem bez námahy odkopl a šel jsem si pohodově domů bez jakékoli bázně. Poznal jsem, že i děti z Afriky se mají lépe než mezi tímto nekultivovaným hmyzem. Díky bohu jsem se narodil člověkem, ovládajícím svůj svět. Můžu být šťasten.

                                                                                                                                written by V.R.