Sám a sám

Sám a sám

V.R. 2010

Letní prázdniny už byly v půli. Byl večer asi devět hodin v noci. Nechtělo se mi spát. Stále se mi v hlavě přesypávaly smutné pravdy. Seděl jsem sám. Všude kolem mě bylo strašné černé ticho. Nikde nikdo nebyl. Samota se do mě zahlodávala hlouběji a hlouběji. Zíral jsem ven z okna do potemělé ulice. Vzduch kolem mě mě tížil. Slyšel jsem jen své funění. Hluboko ve mě mě trápila hořká touha.

Byl jsem sklíčen. Byl jsem na dně. A to ještě ke všemu jsou prázdniny. Všichni si užívají někde u moře či na nějakém pobytu a já tu sám stojím jako blb. V bytě mě nic nezajímalo. Byl potemnělý a smutný. Při pohledu na něj mě přepadala ještě větší úzkost. Připadal jsem si v něm jako vězeň. Radši jsem na sebe hodil kabát a otevřel dveře. Octl jsem se na schodišti. Bylo stejně ponuré jako byt. Vyšel jsem před dům. Ulice byla prázdná. Šel jsem k hlavní ulici. Potřeboval jsem slyšet nějaké zvuky.

Nechtěl jsem být ve tmě, protože mě necitelně týrala. Mohl jsem si však za to já. Sama tma zlá není. Zlý je můj osud. Dvě ulice za tou hlavní silnicí leží nemocnice. Leží tam moje babička. Je těžce nemocná a je zároveň poslední člověk, který tady má ke mně nějaký vztah. Opřel jsem se o zeď jednoho domu a poslouchal jsem svůj dech. Přemítal jsem. Záviděl jsem rodičům, že jeli na dovolenou k moři. Trochu jsem na ně byl i naštvaný. Ale na druhou stranu jak mohli vědět, že mě babička nebude moci hlídat protože onemocní. Napadlo mě, že jsem úplnej pitomec.

Na dnešek sis mohl někoho přece pozvat, aby se ti alespoň trochu ulevilo, říkal jsem si sám pro sebe. Byl jsem však celý nesvůj z babičky. Bál jsem se o její život. Navíc, koho bych si asi tak pozval. Vždyť od té doby, co jsem se rozešel se dvěma kluky už téměř nikoho nemám. Sám tady teď budu muset bohužel pár dní vydržet. Rodiče jsou až někde na opačné straně zeměkoule a než se sem dopatlají, bude to trvat spoustu dní, protože se nacházejí mimo civilizaci. Sedl jsem si na okraj chodníku a přemítal dál.

Ráno bylo zatažené. Mraky se honily po obloze. Obličej mi profoukl vítr. Probudil jsem se. Mohlo být asi takových šest hodin. Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomil, že jsem tuto noc strávil jako bezdomovec na chodníku. Připadal jsem si docela hloupě. Takhle nedůstojně jsem se tady celou noc povaloval. Ještě jsem byl rozespalý, ale věděl jsem, že chodník není ta pravá postel. Šel jsem k našemu domu. Zabral jsem za kliku. V tu chvíli jsem si uvědomil, že jsem si zabouchl venkovní dveře.

Měl jsem klíč pouze od našeho bytu. To mě tak vzalo, že jsem začal zuřivě cloumat klikou až jsem sebou seknul nazem. Než jsem si uvědomil, co se stalo, skláněla se nade mnou hezká dívčí tvář. Nabízela mi papírové kapesníčky. Nevěděl jsem proč, ale pak jsem si všiml, že mi teče krev z nosu. Připadal jsem si nadmíru trapně. Rychle jsem vstal a utřel si krev rukou. To je dobrý, řekl jsem. Holka už se chystala k odchodu. Zavolal jsem naní: A jak se vlastně jmenuješ? Monika, odpověděla.

Ty bydlíš asi někde tady co? Hm. O ulici níž. V tom zelenym domě vedle kadeřnictví. Nojo, tak já už musím jít, řekla na rozloučenou a šla dál. Naštěstí zrovna starej pan Dušek vcházel do našeho domu. Jakmile mě uviděl, začal se pošklebovat: Klíčky si zapoměl, klíčky si zapoměl. Doma jsem si řekl, že tu holku navštívím. Pána, který zrovna vycházel ze dveří zeleného domu jsem se zeptal na Moniku. On mi ukázal na zvonek s nápisem Proskovi. Jmenuje se tedy Monika Prosková. Zachvíli jsem uslyšel, jak bouchly dveře. Ve dveřích se objevila nějaká paní, asi její máma. Nevrle odpověděla: Monika nemá čas a už se chystala za mnou zabouchnout dveře, když to už za ní běžela Monika. Vyšla za mnou ven. Ahoj… Ahoj, řekla Monika.

Totiž, začal jsem, chtěl bych ti poděkovat a taky bych se chtěl zeptat, jestli nemáš čas. Teď ne, máma má špatnou náladu a nechce aby nám v bytě někdo coural. Tak můžeme jít k nám, u nás nikdo není, navrhl jsem. To by možná šlo, za chvíli přijdu, odpověděla a zmizela v domě. Konečně už jsem nebyl sám. Ten den jsem se bavil s Monikou. Bylo to fajn. Natolik fajn, že jsem zapoměl na všechny své další starosti. Monika mě byla stále bližší. Stýkali jsme se téměř denně. Jednou jsme potkali partu kluků. Nejvyší z nich přistoupil ke mně. Zastavil jsem se.

Ty hnusnej spratku, co tady chceš, oslovil mě. Co je, zeptal jsem se. Moniko, otázal se, ty s takovou prdlačkou jako je on chodíš jo? Monika řekla že ne. Prej jsem ji jen obtěžoval. To kluky naštvalo. Tak tys ji obtěžoval jo? Ty hovado jedno. Poznal jsem, že nejlepší bude zahájit ústup. Už však bylo pozdě. Natlačili mě do dvora a tam mě srazili na zem. Dostal jsem takovou nakládačku, jakou jsem ještě nezažil. Po jejich odchodu jsem zůstal ležet skopaný a utlučený na zemi. Srabové jedni.

Odkulhal jsem domů. Druhý den jsem zase zvonil u zeleného domu na zvonek. Monika na mě však jen přes sklo v prostředku dveří vyplázla jazyk. Vtom se za mnou někdo začal strašně řechtat. Cha cha cha, nestojí o takovýho poseroutku, jako jsi ty co. Byla tam celá ta klučičí sebranka, co jsme ji s Monikou včera potkali. A myslíte, že stojí o takový mizery, jako jste vy, vyštěkl jsem. Cos to řekl, na něj!

Dal jsem se rychle do běhu. Rychle jsem doběhl k domovním dveřím a zabouchl za nimi. Od toho dne pro mě byli postrachem. Byl jsem sklíčený. Proč mě Monika najednou takhle zradila. Copak v jejím srdci je pro poctivého člověka míň prostoru než pro takové podvraťáky, jako jsou oni. Věřil jsem, že mě má ráda, ale bojí se té party a proto se mnou nechce mluvit. Následující den jsem však zjistil, jak proměnlivou tvář mohou holky mít. Zjistil jsem, že už o mě vůbec nestojí.

Ale co bylo ještě horší, pořád na mě ta hnusná klukovská parta dorážela. Bál jsem se vyjít na ulici, protože oni pořád čekali někde schovaný až půjdu ven a oni mě budou moct zmlátit. Jednoho večera jsem měl z toho strašně mizernou náladu. Ne že o mě nikdo nestojí, ale ještě mě tu šikanují. A tohle všecko způsobilo to pitomý stěhování. Už je tomu skoro rok, ale ještě pořád jsem tu hroznej nováček. A ještě ke všemu neoblíbenej. Měl jsem hroznej hlad a bál jsem se vůbec si jít něco koupit, protože by mě zasde ta jejich blbá parta určitě vyčenichala a jako včera by mi všecko rozsypala po chodníku a ještě by to rozšlapali. Jednoho dne jsem seděl u stolu a přál jsem si, aby se na stole objevilo nějaké jídlo. Místo toho se však ozval zvonek. Byl jsem si jist, že jsou dole určitě kluci a jdou si se mnou zažertovat. Pomalu jsem sešel ze schodů.

Opatrně jsem otevřel domovní dveře připraven je zase hbytě zabouchnout. K mému údivu za dveřmi stála Monika ještě se třemi dalšími kluky. Ahoj, oslovila mě. Já myslel, že už se mnou nekamarádíš. Ale keci, prosimtě, začala Monika, to jsem dělala jenom proto, abych si proti sobě nepoštvala tu jejich partu. Taky je nemám ráda jako ty. Jeden kluk řekl: Tome, přišli jsme se tě zeptat, jestli by jsi nám nepomohl je skrotit. Jsou to pěkný hovada a potřebovali by pořádnou nakládačku. Šel bys s námi? Jo určitě, řekl jsem. Za chvíli jsme již šli ke dvoru, kde se scházeli.

Monika vysvětlovala, že se právě chystají pojmenovat na partu krvavých Mustangů. Když jsme se přiblížili k jejich dvoru, zachvíli jsme je spatřili. Zrovna vycházeli ze dvora. Zastoupili nám cestu a pomalu se blížili k nám. My jsme se blížili také k nim. Už to byly jen tři metry…dva metry…jeden…půl a Buuuuum. Pustili jsme se do sebe. Dal jsem jednomu pořádně do nosu a druhého jsem loktem srazil na zem.

Byla to bitka na úrovni. Bohužel byli Mustangové trochu v přesile, protože jich bylo šest a my jsme byli čtyři kluci a jedna holka. Dařilo se nám je však krotit poměrně obstojně. Začalo to být docela zábavné. Bohužel každá sranda někdy skončí. Přišel k nám naštvaný řidič jednoho osobáku a zařval na nás ať vypadne.

Teprve teď jsme si uvědomili, že se pereme uprostřed ulice a že je tu docela pořádná zácpa aut. Mustangové vstali jako první a hrdě odešli. My jsme také hrdě odešli. Tedy nebo jsme se o to alespoň snažili. Šli jsme k nám. Rozhodli jsme se, že založíme partu. Po delší debatě bylo zvoleno jméno Duchové. Už jsme měli pěknou partu a ještě jsme měli takové pěkné jméno. Rozhodli jsme se, že by bylo fajn to něčím dobrým zajíst. Protože u nás doma nic nebylo, usnesli jsme se, že zajdeme do restaurace.

Do restaurace jsem se těšil asi nejvíce já, protože už jsem spoustu dní nejedl žádné teplé jídlo. Přemýšleli jsme, co provedeme zase těm pitomejm Mustangům. Večer jsem měl dobrý pocit. Už jsem nebyl sám. Už jsem měl spoustu dobrých kámošů. Bylo to mnohem lepší, než kdyby doma byl taťka s mamkou. Naše parta mě naplňovala, uvědomoval jsem si, že víc už nepotřebuji. Stýkal jsem se se svými kámoši téměř každý den. Vymýšleli jsme, jak naštveme Mustangy.

Na konci týdne se vrátili rodiče z dovolené. Prázdniny už zase začínaly být krásné. Navštívili jsme také babičku. Už jí bylo mnohem lépe. Pár dnů jsem si žil jako v ráji. Za tři dny mě mamka oznámila, že jedeme do jednoho hotelu na jižní moravu. Prý je to tam moc pěkné pro relaxaci. Když jsme tam přijeli, ráj skončil. Bylo to tam sice krásné. Bylo tam koupání. Ale copak mi to může nahradit moje kámoše? Ani rodiče to nedokáží, natož příroda. Už zase sedím u okna a sám a sám si broukám pochmurnou píseň.

                                                                                                                                written by V.R.